pondělí 14. října 2019

Kulhavý poutník


Kulhavý poutník

Často slyšíme či čteme různá přirovnání člověka a teď se stále víc objevuje přirovnání k počítači. Čím je jich víc a čím jsou schopnější – ty počítače, tím víc těch příměrů  roste.
Tak prosím vás, ne. Takhle ne, tohleto. To už je v zásadě špatně.
On totiž počítač umí hodně, zvlášť,  když se propojí s internetem,  jenže – počítač, i když hodně umí, neexistuje sám o sobě – an sich, jak píší filosofové.
Potřebuje elektriku, zdroj. Bez něj není nic, jak jsem dnes ráno zjistil, když nám vypli proud a tím i Wi-fi .
Chceme – li k něčemu přirovnávat člověka, tak
 myslím, že ten kdo nemá víru či lásku je stavba a kdo víru či lásku má je strom.
Dívám se z okna na obrovskou hrušku, jejíž život jsem kdysi zachránil, už jí červenají listy a píšu tužkou.  Ještě mám schované luxusní pero, značkové, které jsem kdysi dostal, ale protože neposunuje děj tohoto psaní nikam kupředu, nebudu ho vytahovat ani obrazně ani skutečně.
Tak strom, nebo stavba.
Počítač už jsme opustili, ostatně, když už počítač tak možná mozek. Přirovnání - mozek a počítač, chápete. Mozek taky potřebuje zdroj a víme, že po chvíli bez kyslíku bídně zhyne. A do nicoty sebou vezme všechno, co člověk - stavba nebo člověk - strom, na této zemi miloval, znal, uměl a počítal.
A právě kvůli oné nicotě (aby nebyla) kvůli lásce k životu a ze strachu ze smrti vymysleli si lidi podivný dualismus – Duše a tělo - a někteří tomu věří dodnes.
A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem… Hospoda a kostel.
Pro ty, kteří přemýšlí a hledají napsal druhdy Josef Čapek knížku Kulhavý poutník. Jako mladík jsem ji četl celé jedno odpoledne na pouti po třech hospodách a občas ji beru do ruky a do hlavy i dnes. Teď. I Josef Čapek vlastně používá jakýsi dualismus, zdvojení – Osoba a Duše.
Ale přečtěte si sami svého Čapka, i když jen nahlédnete, bude už váš! A stavějte svou budovu, chrám, tvrz či chatrč otevřenou a nebo zalévejte strom…
S údivem žasnu, kam jsem se to dostal. Od úvah o metaforách až k nějakému skoro vizionářství. (A co víc – ó hrůzo! – nabádání!)
Začal jsem tím, že jsem uvedl přirovnání. Beru si z toho poučení, že přirovnávat člověka k něčemu možná není nijak přínosné.
Konec konců – každé přirovnání pokulhává, nebo kulhá.
Kulhal i poutník Josefa Čapka






Ještě o kritice?

Před čtrnácti dny jsem se jel podívat do Plzně na knižní veletrh (Splněných přání?)
Plzeňáci z bývalého nádraží – pardon, depa, udělali docela vtipně výstaviště a tam teď na řadách stánků ležely knihy. Z mých knih tam u Kosmasů měli Tajemství dřeva a Patřičnou Čítanku, které,  jak sama říkala, se tam moc líbilo, i když kolem ní byly i jiné knihy. Na stánku Grady naopak neměli Všecky krásy dřeva.
Vyřídil jsem dvě schůzky a pomalu procházel mezi stánky. A potom, skoro už před odchodem jsem uviděl v jednom sále zavěšenou velikou pitomost, nebudu ani popisovat a říkat o co šlo.
Dojel jsem domů, v pořádku, moje laskavá paní Bohyně nade mnou drží ochrannou ruku a já to ještě sichruju talismanem na krku.
Druhý den dopoledne jsem zase na tu hloupost na veletrhu musel myslet a rozhodl jsem se, že o té hovadině je třeba napsat. A už jsem si to začal chystat, už jsem brousil svůj ostrovtip a sarkasmus a ironii a věřte, já někdy umím být i nepříjemný jako pazdero v pr…. jak praveno ve Švejkovi.
A už jsem začal psát a zvedl jsem stavidla kritiky a už jsem měl hezkých pár řádek – tedy hezkých ne, ty by si nikdo za rámeček nedal!
Začal jsem tu věc posuzovat a najednou mi blesklo hlavou, že jsem o tom kritizování nedávno někde četl, v knize, kterou jsem listoval. (V. Sinelnikov) Co to tam o kritice bylo! Že je to vlastně projev agrese, že kritizuju něco co sám v sobě mám…
A co ti blbci, kteří to tam dali, to není agrese proti nejen mně, ale všem dobrým lidem? Říkal jsem si. Ale kritika je prý zásah do světa druhého a kdo mi dal právo…
No a to už jsem pomalu psaní nechal a najednou, z čista a jasna ke mně dorazila myšlenka ještě jiná.
Že takové kritizování je vlastně dvojitá ztráta. Moje! A víte proč? Protože koukání na hovadinu mi brání vidět něco jiného a možná krásného. Protože přemýšlení, nota bene psaní o blbostech či nesmyslech mi ubírá čas, který bych mohl věnovat něčemu onačejšímu, dobrému, veselému.
Jsou to vlastně pořád ty samé úvahy na téma-  neodporovat zlému. Nešířit ho, nemluvit o něm – jenže – stačí to?


neděle 22. září 2019

Dřevěná mísa







Dřevěná mísa


První mísa byla jistě z dlaní. A když žena těch časů nabírala vodu, zrcadlila se na hladině její tvář a s vodou nabrala i svůj vlastní obraz.

Na hvězdu kýváme vodou /když pijeme její svit… (O. Fibich)

Jdete do sklepa pro jablka? Potřebujete mísu, jinak si je můžete naložit do podolku košilky. Krajíce chleba, daru, taky jen tak nepohodíte, a kam dát štrůdl, ořechy?

Mísa všech tvarů a velikostí je v nás tak zažitá, je tak běžná, že kdybychom ji neměli, museli bychom si ji vymyslet. Na Moravě u Býčí hory byla nalezena miska, zrobená z lidské lebky, připomněla mi strašlivé číše, které zhotovil kovář Volund z hlaviček králových synků, aby se jejich otci pomstil za to, že ho dal oslepit…(Hrdinské báje staré Evropy)

Ale nejbližší člověku je mísa ze dřeva, je ozdobou stolu, strážkyní hojnosti... A nemyslete si, není tak úplně jedno, z jakého dřeva ta mísa je zhotovena. Mísu měkkou (míním z měkkého dřeva olše, lípy, topolu), tu cítíte v ruce jinak, blízce, domáčtěji, než například elegantní třešňovou. Měkká by měla být i tlustá, takové se při pádu nic nestane…  
Jak se to vlastně dělá?
V podstatě jsou (výrobně) druhy jen dva: mísa dlabaná a mísa soustružená.
 – dlabaná je ta spodní


Ta soustružená má už z principu pravidelný tvar, i když jsou způsoby jak stěnu zeslabit, a pokud počítáme s ručním dokončením, může se tvar odchýlit... Ale základem je kruh, proč bychom jinak soustružili?

Soustružení je stará, krásná technika práce se dřevem, a chce-li si člověk s mísou hrát, nabízí se mu navzdory hranicímd kruhu i tak spousta možností. 

Dlabané mísy se dnes pro urychlení práce nařežou motorovou pilou či maflem, odebere se dutina a tvar mísy se dokončí dláty, ručním broušením či kombinací…Dlabaným mísám lze dát i velmi zvláštní tvar, v krajním případě může jít až o sochu.
Někdy se mísy dělaly z dutých, vyhnilých stromů, z vrby, jírovce, menší i ze smrku. Dno se vlepovalo.




A pak jsou zvláštnosti. Někdy jen jednou, jen jedinkrát za život k vám přijde (nebo dostanete) dřevěný kus světa přírody a pak musíte rozhodnout a vědět co s ním. Řez pily ani sekery či dláta už vrátit zpátky nejde.

Tady je olše s očkovitostí ve dřevě, špalek byl původně určený do kamen. Já jsem ho čestně ukradl v příkopu na Juliovce, v severních Čechách. Říkal jsem si, že z něj udělám mísu a klíčem k té práci mi byla ladnost, sladění linií a zároveň ponechání co největšího množství míst s očky na svém místě. Povedlo se? Co myslíte? Já jsem spokojený a občas do mísy položím tvář.




Nechtěl bych být ten, kdo pro dřevěnou mísu hledá nějaký sjednocující estetický kánon – česky – nechtěl bych posuzovat, která mísa je krásná víc a která míň. Silnostěnná a bytelná? Nebo tence vybroušené stěny a v kontrastu zbytky kůry?
Takže jinak – Viděl jste, pane Patřičný, někdy nějakou ošklivou dřevěnou mísu? No, zaprášenou a umazanou, snad, se starými pavučinami… Ale jinak?
Ne, nevzpomínám si.

Málem bych zapomněl – okřín je dlabaná mísa na zadělávání těsta – někdy i s vnějším dnem docela oblým, kvůli naklánění. Ono ruční zadělávání těsta nebyla nijak lehká práce! ( vrhlice není ze dřeva, je to krajáč, nádoba na mléko.)

A ještě – ve spojitosti se dřevem se často píše o hygieně. Kvůli nedoloženým pomluvám proti dřevěným prkénkům uvádím úryvek z knihy E. Thoma, Viděl jsem tě růst, ale taky jen opisuji…
na neošetřovaném dřevěném povrchu odumřely salmonely za pár minut. Na plastových površích dokázaly salmonely nejen přežít, nýbrž se i množit

No řekněte – není to skvělý námět pro vědeckou studii? Nejsou přece jenom salmonely, že.
Tak to jsem četl. Ale nejlepší svědectví je vlastní – v rodině, od dětství,  přes padesát let co pamatuju, používáme v kuchyni dřevo a nikdy z toho nic nikomu nebylo.

Stačí to pro začátek- o dřevěné míse? Jistě zas časem něco napíšu.
Zatímco my lidi jsme – jak zpívá třeba Spirituál kvintet – hříšná nádoba, dřevěná mísa je vždycky jen dobrá.

Chleba má ležet na stole ze dřeva,  na míse. Můj táta ještě za války zažil hlad. Možná i proto potom vždycky než poprvé zakrojil do bochníku, udělal na něm nožem tři křížky. A když mu krajíc spadnul, zvedl ho a políbil. Dělal to celý život. 

Kniha - mísa,  Mísa - kniha




sobota 14. září 2019

Zpívá Bedřich Ludvík


Zpívá Bedřich Ludvík

Věděli jste to? Že ten pán zpívá?
 Že hlasem vychází ze svého těla a míří k vám?
Kdybyste ho měli nějak zařadit, ten zpěv, snad je to folk s různými přesahy, ale proč nenechat prostě jen písničkáře?
 Protože je to i trochu jinak. Některé Bedřichovy písničky totiž nejsou“pouhými“ písněmi a jsou všeobecně známé. Ještě se nechytáte? Abych přestal blbnout? Poslechnu.
Jsou to znělky. Pro každý svůj dokumentární seriál si pan režisér nařídil či doporučil napsat melodii a text, nazpíval si ji a pak šla do světa.
V jedné takové znělce se zpívá i o mně, ach! představte si to! Jsem na to dost pyšný a musím teď na chvilku přestat psát, abych se vzpamatoval. Mám leccos za sebou, ale přece jen, když už se o vás začne i zpívat….
Tak. Už jsem zase zpátky. Nohama na zemi.  A hned mě napadá otázka, jestli totiž může blízký člověk psát o svém příteli? 
Odpověď? Může. Klíďo – píďo.
Některé Bedludovy písničky, nejen znělky, mají v sobě zvláštní kus tajemství. Jakoby z mužského i ženského světa

 a uhod bys je snad/jen kdyby Bůh byl stvořil muže/ ze žebra Evy
(Vladimír Holan)

 Zažít to zpívání je nejlíp na živo, pamatuju jeden čas pravidelné večery B. Ludvíka (někdy s Terezou Boučkovou a dalšími hosty) v Jindřišské věži v Praze. Ale co se dá vlastně psát o tajemství?
Abych vám připomenul, co vlastně od Bedřicha všechno znáte, zmiňuji některé seriály. Tak třeba ten o rozhlednách – Rozhlédni se, člověče. Do věží, cyklus o pražských věžích, Památné stromy, Zpět k pramenům…
Julie se mě teď ptá, kterou tu píseň -  znělku mám nejraději já. Tak to je jednoduché, Půjdem zpět k pramenům, k vodě a kamenům, zpět k pramenům. (Zpíváme si to i v autě, ale nikdy se nějak netrefíme – kdyby to byl někdo jiný, podezíral bych ho, že to dělá schválně, aby mě hudebně zblbl, ale Bedřich? To ne)
Proč je na začátku nadpis Zpívá Bedřich Ludvík?
Protože on toho kromě zpívání, hraní a skládání dělá ještě hodně. Kromě práce v lese a na pozemku, občasné pomoci dětem, pořád točí, snímá,  stříhá. Z  posledního roku se mi líbil např. dokument o naší Hymně s kytaristou Štěpánem Rakem. Odvysílala ČT2.

Zpět k písničkám. Jednu má Bedřich zvláštní, je na cestu domů. 
Bývá na koncertě poslední, jenže někdy to nevyjde a lidi si vytleskají přídavek a to je pak jiná. Nebo ji pan Autor zařadí jako přídavek, a lidi zrovna dost netleskají nebo pospíchají.Ta písnička má pěknou lehkou melodii a opravdu o ničem jiném není, jen na cestu domů aby se vám dobře šlo. Až se jí naučím, budu ji zpívat vnučkám před usnutím.
Poslední proč. Proč si některé Bedřichovky zpívám? 
Z radosti. Třeba pro to tušené tajemství, třeba proto, že můžu snít.
 O tom jak krásný bude svět až Bůh stvoří muže ze žebra Evy.







Terezie Palková

Písničkářka, herečka, klaun


V mládí bylo mým snem dělat poetický kabaret. To jsem moc chtěl. A dnes,  jestli se nemýlím,  Terezka má k tomuhle snu výrazně nakročeno, on se jí už vlastně plní!
Když jsem si její CD Moje první tango poslechl podruhé, už jsem to věděl.
Teď vám ukážu jednu fotku – nevím, jestli s ní bude spokojená, já jsem.
Jsme v Muzeu v  Kralupech nad Vltavou, to měla teprve jedno děťátko, ona sedí za klavírem, poslouchá, co povídám a za chvíli , až zahraje a zazpívá, půjde kojit.
 A jak je krásná!






 Jaká je doopravdy?
Paní Hegerová v jedné „Levandulové“ slibuje milému, že bude taková jakou ji bude chtít, vonavá třeba. Sidi Tobias o tom zpívá Na hotelu v Olomouci – budu totiž tím čím chcete.
A Terezka to dělá. Nejen tohle, ještě mnohem víc! Vždycky, když se zmírní moje okouzlení,  což netrvá dlouho, uvědomím si, co všechno, kolik nadání a talentu a práce je zapotřebí pro jediný koncert.
 My muži si všechno škatulkujeme, takže-
Terezka si píše vlastní texty.
Skládá si vlastní hudbu, melodii
Sama svoje písně zpívá lidem.
Doprovází se na piáno, harmoniku, ukulele…
Hraje svoje texty, nápady a skeče.
A taky báječně blbne s tělem a hlasem!

Jestli je pro mě někdo další drzý „vrabčák“ sebraný na dlažbě starého města,  je to ona, je pevná v kramflecích (i neforemných botách) je jistá a poradí si se vším, je rozpačitá a bezradná a hledá ochranu, má zázemí v milionech naposlouchaných not a cit pro „vedení“ písně -   ale je v ní i kus z Holanovy milované básně Terezka Planetová, trochu sen a vůně suché trávy. Spjatost se zemí.
Tou dobou velké proměny mé,
Potkal jsem tu, kterou se dníme…

Tohle všechno zažijete na jejím koncertě. Stačí jednou ji zažít za živa naživo živou, tu energii a pak už si ji představíte i při poslechu z nosičů.
Málem bych zabudol – Terezka „pracuje“ i jako zdravotní klaun, a její dětské CD v čele s Meluzínou Týnou patří k hitům mých vnuček.
Co je nejvíc – je šťastná maminka.
 Má dobré myšlení. Dokonce i když se zdravě naštve, tak naštve, že z toho udělá písničku, je to sranda, je to veselé. Po písni Kuřačka vůbec nemám chuť jít vypouštět dým, směju se spokojeným zákonodárcům, kteří zatrhli kouření po hospodách, a v klidu přihlíží reklamě na alkohol v některých televizích…Kdyby si Terezii poslechli, jednu důležitou věc by pochopili hned – všechno (no, skoro, no!) je v hlavě.
Když vám zazpívá Františka, to je jiná píseň z CD Tango, uvěříte jí. Muž uvěří, že je on tím Františkem i františkem a že je báječný, mladý, silný, okouzlující a báječně po mužsku voní, dřevem, senem, zemí a…Čemu uvěří žena, to nevím.
Přeju, přeju vám setkání  s touhle veselou paní řady profesí.
Když Terezku slyším, vidím a sním, zase přemýšlím o poetickém kabaretu. Mohl bych v něm vesele i vážně říkat verše, v tom jsem prý dobrý. A nebo předvádět stárnoucího komika v cylindru, jak chodí po jevišti, hladí si knír a slečny. Osahává, napsal by škarohlíd , ale paní Palková by mu nevěřila.

Pro lepší fotky a další můžete navštívit její www.tereziepalkova.cz


čtvrtek 12. září 2019


Jana Rychterová
Písně, zpěv, šanson atd

Je skvělé, jak se mi s přibývajícím věkem zlepšuje paměť. Cítím to každý den. Tak třeba: S Janou Rychterovou jsme se poprvé viděli v Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově, byl to večer poezie a šansonů v sále Boženy Němcové a pořadatelem byl Vráťa Ebr. Potom jsme se viděli několikrát na večerech, které organizoval (a platil!) Josef Hudera v Mladé Boleslavi, (také s Václavem Větvičkou) a pak jsem u nějakého pouličního prodejce narazil na CD -  Festival autorského šansonu, (Městská část Prahy 5 uvádí)na němž měla Jana tři písně…
U žánru, v kterém je Jana tak dobrá, je potřeba důvěra. Já věřím, že ona zrovna tohle chce zpívat, tady a teď. Nejsem jako ten pán v písni o baletkách, abych hodnotil části jejího těla, ale když zpívá třeba – Na zastávce tramvaje,  nechám si taky ujet tramvaj.
Jejím možná nejznámějším nápadem a neváhám říci přímo úderným je zřejmě Two voices, dva hlasy.  Představte si hodně známou melodii z klasiky, doprovázenou na kytaru, někdy s empatickými houslemi, s textem naprosto nečekaným a taky nepřípadným, zpívanou. Zpívanou – ale jak! Jednak způsobem, který jsme zvyklí slyšet běžně, ale vedle toho ještě jedním hlasem, hlasem po léta školeným, operním, na který někteří posluchači zvyklí nejsou. Dohromady je to opravdu překvapivá novinka, zvlášť když v Badinerii J.S.Bacha se zpívá o pitomé navigaci . Ano, čtete dobře. Ve slavném (A. Chačaturjan) Šavlovém tanci se zase dvě holky domlouvají, že seberou kasu (čti pokladnu alias trezor) Nechybí ani Ragtime, Boccheriniho menuet, a – světe drž se -Beethovenova Pátá! (symfonie) to je Betonu káď. Je to sranda, když  v muzice přes sto let klasické najednou vystupuje Jágr. Víte, kdo, přece ten Jaromír, ten, co hraje tak dobře hokej!
Je možné, že tento způsob prezentace té staré báječné hudby narazí u kulturních bdíčů na tvrdou vodu,  to jistě už narazil. Mně se to líbí. Je to vtipné a zvlášť a zejména se mi zamlouvá představa hokejových fanoušků, kteří najednou přestali skákat (kdo neskáče není čech – sankta simplicitas!) a jali se s potěšením poslouchat Mozarta.
Víte vy, kdo to byla Mozarta? Ptal se druhdy Šlitr Suchého. A Suchý o řadu let později vyzpíval svůj sen – a skinhedi dennodenně sledujou/ poezii v televizi Nova
Od Jany s velkým J mám zatím(!) nejraději CD – Po stopách soumraku.
Tahle deska je výborně koncipovaná, jakoby její části spojovala tenká nit, abychom se my naslouchající někam daleko nerozeběhli, možná.
Psal jsem na začátku o důvěře, víře.
A pokud se proměníte a jste to na chvíli vy, komu zpěvačka zpívá – Když tě večer čekám a ty nepřicházíš (doprovázená krásným hlasem houslí) něco se změnilo, viďte!
Zařídila to ona, nebo vy?
Nejraději bych vás vzal na malou procházku tím jejím uhrančivým i obyčejným soumrakem, na procházku verbální, ale bez muziky to nejde. Ne, nejsem anděl, to vím. Jemná nostalgie o starých časech, Dáma, připomene Skoumalova Starého pána, jak sedí a poslouchá džez či Nohavicova Vazače knih (Kdybych se narodil před sto lety…) Co nás to mámí v časech, které jsme nemohli zažít? Nějaké zvláštní nostalgie, za oknem se záclonkami v domě se světlou omítkou a růžovou růží u branky ?
Před závěrem desky je song  No tak si běž!, o tom to přesně je. A přidej do kroku, dodávám já.
Potom přijde dívčí stud, ale i slib ženy –  O lásce se mi špatně zpívá.
A na konci se trochu jinak (Anděl z Atlantidy) obloukem či kruhem vrátíte na začátek. Zase jste to vy, ten muž s tváří anděla a říkáte – ne, píšete Janě zpěvačce dopis (ne email, sakra!) že tu tvář anděla možná vidí jen ona …zase vám k tomu pomůžou krásné housle.
Celé tohle CD je příběh. O čem? Inu, o nás, lidech, o tom, proč štěstí,  když už je, tak málo trvá.
Ford Madox Ford to popisuje v knize Nejsmutnější příběh - Je to podivný a fantastický svět. Proč lidé nemohou mít co chtějí? Vy se v tom třeba vyznáte, mému chápání to uniká.
Existuje nějaký pozemský ráj, kde uprostřed šepotu listoví mohou lidé být s tím s kým být chtějí a pohovět si ve stínu a v chládku?

Ale zpěvačka soumraku, radosti, two voices, ona a její spoluhráči vás dlouho smutnit nenechají. Někde po kapsách mají vždycky naději. A velikou a někdy veselou či dravou chuť do života.
Víte, s tou pamětí…já myslím, že jednu věc máme společnou všichni. Totiž – že na některé věci bychom nejraději zapomněli, viďte? Taky to tak mám.
Ale Janu Rychterovou, tu si pamatovat chci.



Jiří Suchý.


Jediná růže na keři. Spletla se?
Víte, kdo je u nás tou jedinou růží? Paradoxně muž, Jiří Suchý.
A proč?
Protože udělal v zemi české pro poezii snad nejvíc ze všech. Přemluvil spoustu mladých, nejmíň dvě generace, aby alespoň zjistili, co  p o e z i e  je. Dostal ji mezi lidi. Ať chtěli nebo nechtěli.
Nemůžeme žít bez příběhů!
Ale ty nejsilnější příběhy nám přináší právě poezie. Protože jestli věta je zapsaná myšlenka, pak verše jsou zapsaná nálada a jestliže příběh vypráví od A do Z, poezie nechává prostor i vám, abyste do toho příběhu mohli vstoupit, právě vy, vy osobně.
V poezii se vždycky najde místo pro to, co potřebujete slyšet.
A …ještě jednou se vrátíme,/kde zpěv jsme slyšeli z oken… (A. Sova)
A Suchý (se Šlitrem, Molavcovou, Havlíkem a řadou dalších) otevřel ta okna.
A proto ta jediná růže patří právě tomuhle muži!
Otevřel poezii i těm, kteří by se k ní bez něj nikdy nedostali. Řekl jim, že touhle řečí k nim mluví jejich vlastní srdce.
Zatímco tohle píšu, prudce zapršelo a je letní bouřka.
S Jiřím Suchým jsem si podal ruku na vernisáži výstavy v Rudolfinu, laskavá paní Molavcová mě představila, už je to dlouho, dávno. Minulé století.
Ale radost, kterou ten chlap rozdává, je jako ty bouřky. Stále stejná, vždycky jiná.
Je poezie opravdu jako růže, která se spletla?
A písničky zlidověly. Pramínek vlasů jí ustřihnu potají, já blázen pod polštář, chci si ho dát…